Špatné návyky z autoškoly

23.02.2018

Kvality řidiče jsou z největší části dané buď jeho přirozeným talentem k řízení, nebo je získá praxí a s najetými kilometry se postupně zlepšuje. Bezpochyby je úkolem autoškoly naučit budoucí řidiče základním zásadám řízení, dodržování předpisů a manipulaci s vozem. Velmi často se stává, že čerstvý absolvent autoškoly v podstatě řídit vůbec neumí a problémy mu dělají i základní věci, částečnou vinu za to nesou učitelé autoškol, kteří mnohdy špatné návyky předávají dál svým žákům. Neexistují žádné statistiky častých chyb nováčků na silnicích, proto se dál v článku odrazím od své osobní zkušenosti.

Špatné návyky z autoškoly

Zaplacenou autoškolu mi dali rodiče jako dárek k 18. narozeninám. Byl to jeden z nejlepších dárků do života. Stal se ze mě šťastný majitel řidičského průkazu a naštěstí jsem měla dost času naučit se za ty roky řídit. Než jsem do autoškoly šla, byla jsem řízením čehokoliv naprosto nepolíbená, takže vše co mě tam naučili, jsem považovala skoro za zákon. Většina tréninkových jízd mě čekala v pozdních odpoledních hodinách a v zimě.

  1. Jízda bez orientace – Tím se dostávám k prvnímu bodu. Jelikož jsem jezdila v zimě a po tmě za nízkého provozu, byly moje představy o skutečném provozu značně zkreslené. Dalším věcí, kterou dnes už označuji za potíž, byla práce instruktora autoškoly, který mě neustále navigoval: “Teď odbočte doprava, na další křižovatce doleva”, čili se mi občas stávalo, že jsem vůbec neregistrovala kam jedu. Po nějakém čase se zvyk upevnil a já vyloženě očekávala na křižovatkách pokyn, kam se má jet. Podobně zevrubnou navigaci v podobě rodinných příslušníků, jsem v praxi bohužel nenašla.
  2. Parkování – od některých řidičů nebo spíš řidiček často slyším, že neumí parkovat, prostě jim to nějak nejde. Já svou vinu z počátku sváděla na nedostatek parkovacího tréninku v autoškole, ale je fakt, že jsem prostě musela vyrazit na prázdné parkoviště a učit se, učit se, učit se. Autoškola mě naučila perfektně parkovat, takže jsem prostě někam zajela a bylo-li kolem jakžtakž místa, aby se daly otevřít dveře, parkovací manévr se zakončil, v realitě běžných dní naprosto nedostatečný způsob parkování.
  3. Diesel vs. benzín – Je mi úplně jasné, že není v možnostech některých autoškol vlastnit auta ve více motorových verzích. Je to ale škoda, člověk se zkušeností pouze v autě s dieselovým motorem, které je podle mě k začátečníkům celkem shovívavé, nastanou celkem krušné chvilky při přechodu do benzínového vozidla. Co se týče mě, já se nedokázala ani rozjet (málo plynu).
  4. Velké a malé auto – to je podobné jako s druhy motorů. Naučí-li se člověk řídit malé auto, se kterým se obyčejně v autoškole setkáváme, má potíže se zvykáním na vůz objemnějších rozměrů. Problém je nejen s parkováním, ale i špatným odhadem vzdáleností a uvědoměním si, jak je auto široké a kolik místa na vozovce zabírá, což vede k všemožným škrábancům a nechtěným rýhám.
  5. Zpětná zrcátka – Jo jo, na to si možná pamatuje více řidičů. V autoškole nás neustále nutili sledovat zpětná zrcátka a to pořádně, aby to viděl i pan komisař při závěrečných jízdách, pořádného pohledu docílíte tak, že se nedívají jen oči, nýbrž celá hlava. Tím se opět narodil zlozvyk tedy soustředění se na natáčení hlavy a nemyšlení na to, co to v tom zrcátku vlastně vidím. Couvání podle zrcátek, se stalo jedním z pravidel, hlavně teď netočit hlavou dozadu. Jednou se mi stalo, při samostatné jízdě, že jsem vjela do slepé uličky, trvalo celkem dlouho, než mi došlo, že je slepá a vycouvání několik desítek metrů, jen podle zrcátek byl pro mě neřešitelný problém – hlavu jsem se otočit bála, protože to se přece nemá.
  6. Jízda po dálnici – Kategorie s velkým K. Já svou autoškolu absolvovala v malém městečku, které leží u dálnice. Většina jízd probíhala na okresních cestách, ale ke konci kurzu jsem byla nucená vyrazit na dálnici. Dnes toto hodnotím, jako zkušenost a ta se cení, ale v té chvíli to byla noční můra. První šok nastal na nájezdu na dálnici, kde se muselo šlápnout na pedál, do té doby jsem ho jen lechtala a vyrazit připojovacím pruhem, ta rychlost se mi zdála naprosto šílená a ostatní auta kolem, mě děsila k smrti. Tolik jsem se bála, že jsem nebyla schopná se připojit a na konci pruhu normálně zastavila a čekala, až všichni projedou, abych na dálnici vjela skoro jako z křižovatky. Celou cestu mě musel učitel popohánět, abych zrychlila. Zkrátka stres, zbrklost a panika, tyto pocity mě provázely ještě několik let při nájezdu. Do dalších bodů našeho žebříčku špatných návyků řadím, pomalou jízdu a pomalý nájezd na dálnice, oboje přitom může zapříčinit vážnou dopravní nehodu.
  7. Striktní dodržování pravidel silničního provozu – V autoškole se učí, že se mají všechna pravidla dodržovat, to je určitě správně, ale v praxi neproveditelné. Určitě jste si všimli, že autoškoly vždy pouští chodce na přechodu. Jsou momenty, kdy je to v neprospěch celého provozu, který je tím brzděn a ztrácí plynulost. Určitě chodce pouštět, ale nezipovat s nimi. Podobně to platí o plné středové čáře, kterou někteří považují za zeď. Ne, není to zeď a opravdu se dá přejet i přes ni v situacích, které to vyžadují.

Spočítejte si rychle povinné ručení


Odesláním formuláře tlačítkem Zobrazit 10 nabídek souhlasíte se zpracováním Vámi zadaných osobních údajů – Informace o zpracování osobních údajů

V autoškole by se tak pravděpodobně vyplatilo přidat na povinně ujetých kilometrech, než je řidič sám vpuštěn na silnici, nebo alespoň vyměnit hodiny nudné teorie za nácvik parkování. Teoretické prohlížení obrázků všech myslitelných druhů křižovatek, dokonce i těch, na kterých nejsou vůbec žádné značky, by bylo možné nahradit praktickým nácvikem a neustálým opakováním základních zásad pro odbočování. To též platí o teorii údržby a ovládání vozidla, nebylo by lepší ukázat, kde je hever a jak se používá?

Naopak velmi chválíme používání nálepek pro řidiče začátečníky, takzvaný “zajíc” uklidní ostatní řidiče a snad v nich vyvolá i vlnu solidarity, řídit se dá naučit jedině řízením.

Hledat na webu Srovnátor.cz